Spoluautor: Beruška

Ak človek zažije raz za rok hudobnú udalosť v tom pravom slova zmysle, tak je to koncert Dana Bártu. Melódia, hlas, svetlá, jednoducho všetko plynulo v ten večer v jednotnom prúde. Ten nás chvíľu unášal neznámo kam a zas v tom správnom momente vracal späť do reality. Na tomto mieste však nechcem rozsievať žiadne subjetívne ódy. Kto tam bol, vie o čom hovorím, kto nie, môže ľutovať. Po koncerte som mal pocit, že nebudem ešte dve hodiny schopný niečo povedať. Cieľ bol však jasný, urobiť rozhovor s Danom Bártom. No to čo sa mi pred koncertom zdalo vcelku nezložité, teraz mi pripadalo ako výprava na Olymp. Samotný prienik do zákulisia prebiehal až podozrivo ľahko. Stál tam klávesák a namiesto toho, aby chcel vedieť čo vlastne chceme, nás pozval na pohárik. My však, že by sme radšej prehodili pár slov s majstrom. A už sme boli zoči voči Danovi Bártovi. Pred nami stál stovkami rozhovorov ošlahaný profesionál, pripravený odpovadať aj na tú najvšetečnejšiu otázku. Kto však stovkami rozhovorov ošlahaní nebol, sme boli my. Akosi som zrazu ani ten diktafón nevedel zapnúť a ani vlastne čo sa chceme opýtať. Výsledkom nášho snaženia je však tento rozhovor. Odpovede sú nepreložené a štylisticky neupravované. Nech sa páči.


JANO: Ste mimoriadne charizmatická osobnosť, vaše koncerty sú silným zážitkom. Cítite aj vy pri koncerte z ľudí tú energiu, funguje nejaká spätná väzba?
DAN: Jó...Niekedy hej...
JANO: A dnešný koncert bol príjemný?
DAN: My jsme úplně na začátku zjistili, že jsme dlouho nehráli v klubu, takže to bylo takový chlupatý. Trošku jsme si říkali ajaj. Byli jsme tam trochu jako nahatý. Už jsme si trošku odvykli. My jsme jeli pár koncertů pro veliký sály, takže jsme se během pěti písní museli zkonsolidovat a přijít na to, kde vlastně jsme a začít komunikovat s tím prostorem. Ty lidi to v podstatě věděli, takže začátek byl v podstatě vlažný. Ale potom se to rozjelo tým směrem, kterým mělo. Ke konci byla ta komunikace taková večírkovská, familiérní.
Fakt je ten, což je jen dneska, že tenhle klub je takový prťavý, obvykle máme sebou kámoše Romana Tícka, který má za námi ještě projekci, která je taková barevná, jsou tam jeho interpretace písniček a je to fakt dobrý. Dohromady s těma světlama je to fakt takový organický celek s kterého jsme vlastně dneska ten program vytrhli, takže myslím, že jsme si to párkrát jakoby uvědomili, že nám tam něco chybí co tu pozornost muže ještě rozptýlit. Že když tady to ty lidi jenom tak poslouchají, je to vlastně míň než jsme měli poslední dobou.
JANO: Máte radi živé koncerty?
DAN: Ale jo, ten živák, ten je... tam se ta muzika tvoří a každý prostor má svůj vlastní charakter. A lidi taky. Ono je to de facto o tom to nějak propojit. Aby všichni co jsme tady jme se vezli na jedné náladě. Ono by to potom nemělo cenu. Tenhle model je ten, že my jsme se přišli pobavit, lidi se přišli pobavit, tak nechť se to jako podaří. Což se dnes v zásadě vyvedlo.
Kluby jsou dobrý, protože tam si uvědomíme, jak to vlastně všechno máme.. Ten zvuk je takový...tam je všechno slyšet.
JANO: Vaša hudba je veľmi obrazná, imaginatívna. Text ako keby vyspieval melódiu. Mňa by zaujímalo ako prebieha u vás tvorivý proces. Vzniká skôr text, alebo hudba?
DAN: To je různý. Někdy má člověk jakoby úplně konkrétní myšlenku a potom ty věci do té myšlenky jakoby cpe. A někdy zas to člověk neví a nechá to jakoby vytéct ven. S těma textama je to úplně stejný. Někdy si řeknu, no jasně, to bude o tom. A napadne mě jedna věta, na který to bude stát a všechno ostatní udělá té větě lešení. Anebo ty věty stavím za sebou. A pak najednou kouknu na tu stavbu a zjistím, že to je takhle a takhle. A pak to jenom trochu pošoupnu, aby se to nezhroutilo (haha)
JAN: Teraz fungujete ako Illustratosphere, Ale prešli ste dlhým a rôznorodým vývojom, cez rock, pop, muzikály… Cítite sa akoby na vrchole, máte pocit, že ste dosiahli určitý ideálny stav?
DAN: Mne se teďka hraje dobře. Konečně jsme do toho dostali, do té muziky, takový ten tanec, takovou tu pařbu a já mám tyhle věci rád. Takže když se budou střídat takoví ty rytmus a paříme, s takovýma těma věcmi přednesovýma a melancholičtějšíma, že si člověk řekne jakoby OK, tak teď si to jako poslechnu a někam pak uletí a nechá pracovat fantazii, tak mi to přijde takoví ideální. Co se týče hraní, aneb toho soužití té kapely tak teďko jako takovým velmi rozvážným světaznalým krokem, kráčíme k zenitu.
KATKA: Ja som sa chcela spýtať, ako ste teraz pochodili ten svet, či ste sa tam stretli s nejakou domorodou hudbou.
DAN: Já tam tuhle hudbu občas poslouchám, ale že bych si to jakoby úplně vzal, a nechal se tím inspirovat… Ono je to hrozne těžký. Jak mám já, tady z Čech, interpretovat africkou lidovku, nebo jihoamerickou. Je dobrý, když si z toho člověk jakoby něco vezme, ale stejně to zásadní na tom je to, že to jsou chlápci, který mají ty věci tak jak to mají a normálně to mastí. Prostě tak jak je to baví. To jsou věci, který jsou důležitý. To znamená, tomu věřím, že by jsme si mohli zahrát, stejně tak jak ta jejich muzika je taková černá, živelní a tanečná, tak ta naše je bílá v tom smyslu, že je svým způsobem sofistikovaná, hodně hnaná přes ten rozum, prostě to tak máme. Tak jako, nechť. Je to prostě stejně natura jako to jejich. Jinak to zní a jinak to vypadá. A jinak se to poslouchá, ale že prostě mluvíme svojí řečí, což je podstatný.
KATKA: Čiže žiadne pokusy o prekonávanie tej bielej na tú čiernu muziku.
DAN: To já si myslím, že to není úplně košer. Stejně tak jako, když to tak vezmu ty lidi, který poslouchám nejvíc ze zpěváků, tak jsou to lidi, který zpívají svým rodním jazykem, nebo taky nezpívají vůbec žádným jazykem pro jistotu. Takže když je to Kurt Alain , který je Američan, tak zpívá anglicky, když je to Quincy Jones, tak zpívá anglicky s australským přízvukem, když je to Kamerunec, tak zpívá kamerunsky, když je to Brazilec, zpívá portugalsky a když já jsem Čech, tak zpívám česky.
JANO: Chcete teda povedať, že napríklad Európan ani nie je schopný úplne autenticky interpretovať nejakú inú, napríklad africkú hudbu?
DAN: Já myslím, že ho to většinou jakoby nachytá na švestkách. Že třeba, když hraje ?Jose Avinol. Ten má takový ansábl world music. Ty lidi tam zpívají svým vlastním jazykem, hrají sví vlastní věci. A on to zezadu jakoby propojuje, protože vlastně chce, aby ten svět tam, poslouchal ten svět odtamtud. Aby ty lidi zjistili, že jako wau, to jsou taky lidi, ty taky jedí, a taky chodí na záchod, říkají ku*va, do prdele, anebo studují na vysokých školách a spočítají, že dva a dva jsou čtyři. Akorát, že to jinak říkají a jinak píšou. Že tím je to vlastně jakoby pestřejší. Myslím, že to není dobrý vehementně hrát na africký buben, ale dobrý je, že si zpíváme naší melodiku, náš jazyk, že mi to je vlastně bližší. Normálně člověk zpívá jak mu zobák narost.
JANO: Vy osobne akú hudbu počúvate?
DAN: Mě baví takový ty lidi co mají svůj vlastní názor a ten názor je slyšet v té interpretaci, jak tu muziku hrají. To znamená, že oni něco vnitřně slyší a svým způsobem si za tím stojí a nějakým způsobem se to snaží zhudebnit a podat dál. Takže když budu brát jen co jsem si pouštěl teďka posledně. Jazzspaña, partička, takový ty andaluský cigoši, pak Paco de Lucía, profíci jako Peter Erskine, bubeník, strašný bigband, namakaná hudba, fakt super. Cassandra Wilson , taková Američanka, nebo Angličanka s takovým divným hlasem, že zpívá častokrát i falešně, pak Kurt Elling, bílý zpěvák který tak strašně ladí, že to vlastně ani není možný a je takový hrozně studený. Je to hodně moderní jazz. Bobby McFerrin s těmi svými čistými pohádkovými příběhmi. Takže ne, že bych poslouchal nějaký styl, spíš poslouchám konkrétní lidi. Což si myslím, že dál už člověk může poslouchat jenom jednotlivý lidi, než aby si řek, tak dnes mám náladu na Musorgského. Ale tomu já nerozumím. Liturgická muzika je taky docela příjemná. Sboroví zpěvy, který vycházejí z těch drobných autorů, současných, nebo z minulého století, který píšou sborový práce. Například Baltic voices, to jsou například jenom sborový práce z Finska a Norska, je to docela dobrý.
JANO: Enropicture je iný jako Illustratosphere. Je viac hudobne farebný. Dokonca ste použili aj elektroniku. Prečo ten posun? Teda ak ho vôbec vy pocitujete.
DAN: Ono to vyplývá vlastně z toho kam jsme se za ty tri roky s Illustratosphere dostali dál. Jednak jsme to chtěli udržet v textetu, takže žádný velký plochy, spíš rukama, tak jak jsme to my. Pak taky Míra Chýška odešel a přišel Jarda Frídl, je to celý takový zemitější, je to postavený na jiných zvucích a myslím, že to je takový otevřenější. Když tamten album bylo vzduch tak tohle je zem.
KATKA: Čiže vážky - vzduch a ten leopard - zem. No aj na ten motív by sme sa chceli spýtať.
DAN: Nó…?
A tu mu skočil do reči JANO: Prečo je ten Leopard vlastne osedlaný?
DAN: Tam se spívá v jedné písni... na jaguára, kamaráde je naděje v nepolekání, že sednem ještě dnes ráno... (leopard, jaguár? Mám poriadne počúvať a až potom sa na niečo pýtať – pozn.red.)
Ten chlápek, co dělal ten obal, Petr Topolánek uchopil ten humor tak po svém. On je takový buddhista polovtipný, takže to nasadil tudy. A já jsem řek OK. Mně baví, když se k těm věcem vyjadřuje někdo jiný. Protože potom je to takový otevřenější. Když by to měl člověk úplně celý vymyšlený, tak hrozí, že to v něčem zkostnatí. Čím víc lidí se do toho vmačkává, tak je to lepší. Třeba já řeknu, nechceš si k tomu něco říct? A on řekne, já bych si k tomu něco řekl. Tak si řekni a já Wau to si řek dobře anebo hm, skus jinou větu (haha). Ono je to docela zábava. Ta muzika je taková… je to kolektivní dílo. Povaha téhle práce je kolektivní.
JANO: Ok, my vám ďakujeme a snáď zas niekedy v Nitre.
DAN: Dobre…tak zatím.